Ale tohle oficiální - a zatím nepochopitelné - oznámení nám s Broňou, jak jsme ji všichni říkali, vůbec nejde dohromady, jak co do více než smutného obsahu, tak pokud jde o strohost formy…
Do Plzně přišla z Karlových Varů. Původním povoláním automechanička neodolala vábení Múz, konkrétně Terpsichory a do plzeňského Divadla v ALFĚ, (které v roce 1963 vzniklo fúzí Západočeského loutkového divadla, a Kabaretu ALFA, coby divadlo všemožných forem), nastoupila jako tanečnice. Ale už v tomto období si zkusila i herectví a loutkoherectví. Osvědčila se a zůstala tedy i poté, kdy se v roce 1966 Divadlo v ALFĚ proměnilo v DIVADLO DĚTÍ, profesionální loutkovou scénu. Posléze se členem divadla stal i její dlouholetý partner, již zvěčnělý herec Milan Mourek. Uměla se „hejbat“ a její hlas – nezaměnitelný „chraplák“ - obé ji předurčovalo k širokému rejstříku rolí, od vážných po „řachandu“, a třeba i mužských. Zahrála všechno… zcela namátkou… od kotěte v Bílé pohádce po Sultána tureckého a Mince, generála krále anglického, v „Komedii o Františce a Honzíčkovi“. A předtím a poté si „střihla“ třeba roli v „Labyrintu světa“, Klauna ve hře „Jak se dělá cirkus“, Doňu Elvíru ve „Strouhovi“, „Bytnou“ v „Plášti“ či alternaci Tornádo Lou (hru jmenovat netřeba). Její parádní rolí, vlastně dvojrolí byl zbrojnoš Bojoslav, jenž byl ve skutečnosti půvabnou Marií - ve slavném „Žižkovi na hradu Rábí“, který byl na repertoáru dlouhá léta a nahrála ho ČT (třeba si lze někde pustit). A mimochodem, za to již zmíněné Kotě získala Broňa Cenu za herectví na festivalu Mateřinka v r. 1975. Bylo těch rolí několik desítek… Vždyť ALFĚ zůstala věrná dalších téměř třicet let.
Jenom třicet? Ani omylem. Broňa ani potom nevynechala jedinou další premiéru (a také ji bez okolků zhodnotila, ať už tak či tak) - alespoň za oněch časů, kdy ještě divadla mohla premiéry uvádět... A poté ještě dlouho setrvala v Brčku u toho stolu, kde o smích právě nebyla nouze. Broňa, pokud vím, po léta patřila k vodácké partě. A ducha takové party, kde se jeden musí spolehnout na druhého, zcela přirozeně vnesla i do „alfáckého“ zákulisí, spoluvytvářela a udržovala jeho nezaměnitelný „šmak“. Na Broňu byl spoleh. Takoví herci své divadlo neopouštějí, ani když už sami nehrají! Ba dokonce, ani když nám, želbohu, naposledy dají „Sbohem“… Nějak přítomni tu zůstávají stále…. A že tohle platí i o Tobě, Broňo, to se spolehni! Tentokrát Ty na nás!
Pavel Vašíček,
i za ostatní kolegy
Fotografie: (1) Kytice, 1988 (režie Karel Brožek), (2) Putování za rolničkou, 1967 (režie Vítězslav Bartoš), (3,4) Jan Žižka u hradu Rábí, 1974 (režie Karel Brožek a Ladislav Dvořák)
