NĚMÁ FILMOVÁ GROTESKA

Speciální výhonek na stromě němého filmu… Vyvinul se ze „slapsticks“ - krátkých komedií, oblíbených od počátků kinematografie, pro něž se u nás postupně vžil termín GROTESKA. V letech 1910-1929 vzniklo více než 20 000 krátkých komedií, z nichž se však zachovala jen malá část. Komiků, jejichž tváře a jména (či přezdívky) znalo filmové publikum po celém světě, bylo kolem 200.

Téměř všichni přišli před kameru od kočovných společností, ze zábavních divadel nebo z cirkusu. Většinou nebyli takovými tvůrčími typy jako třeba Chaplin, Keaton, Semon a Laurel, a tak dávali svou osobnost (pokud jí byli) do služeb scénáristů a gagmanů, kteří vymýšleli a realizovali scénáře podle jejich naturelu. Pevně zafixovaný charakter, samozřejmě odlišný od jiných komiků, byl podmínkou. Publikum si na něj zvyklo a pak už žádnou změnu nepřijalo. Komik tak ve své masce a kostýmu procházel desítkami komedií, které si byly často podobné jako vejce vejci. Měnilo se jen prostředí – a také povolání hlavního hrdiny. Jednou byl třeba pekařem, jindy hrabětem a hasičem, vojákem, bankovním sluhou, kovbojem atd…. a každý komik, pokud se prosadil, měl tak možnost natáčet prakticky nekonečné série komedií.

Svoji klasickou podobu získala němá groteska ve studiu Keystone, kde od r.1912 působil producent Mack Sennet (viz!).

„Sennett přišel s něčím zcela novým a brzy běžnou produkci zcela předstihl. Jeho komedie se odehrávají v nereálném světě, kde obvyklá logika nemá místo. Nejsou to situační ani charakterní komedie. Využívají všechna kouzla filmových triků… a střih pomáhá iluzi neskutečného světa umocňovat a dotvářet. Lidé se vznášejí, šplhají po stěnách, pohybují se rychleji než auta a vlaky. Dorty létají kolem, hloupí policajti padají do bláta, auta se prohánějí na samém okraji útesu a projíždějí stěnami domů.

Kontrast mezi tím, co známe z „reálného“ života a tím, co vidíme na plátně, vytváří vizuální šok, obrací naruby společenské konvence a nutí nás vidět je jinak. Grotesky parodují vše, co obvykle bereme smrtelně vážně… Na první pohled to ovšem vypadalo jako naprostý zmatek – lidé pobíhají sem tam, mlátí jeden druhého, střílejí po sobě. Ale stejně jako v kreslených filmech tady nikdy nenajdeme mrtvolu, leda domnělou. Smrt v groteskách se prostě nevyskytuje.
Karel Čáslavský: Sennetova továrna na smích.

Během 20. let. obliba grotesek postupně upadá, do módy přicházejí spíše společenské komedie s množstvím titulků. Prodlužovala se i délka hlavního programu a na krátký film už nezbýval čas. Posledním hřebíčkem do rakve byl příchod zvuku, s nímž se řada komiků nedokázala vyrovnat. V r. 1930 byla v Americe groteska, slapstick prakticky mrtvá. Ke znovuvzkříšení došlo opět až v r. 1958 zásluhou režiséra Roberta Youngsona, který sestavil první filmovou antologii Zlatý věk grotesky, po níž následovaly další Když komedie byla králem aj.). Zájem publika o žánr, který do té doby neznalo, prudce stoupl. Největší z komiků došli i pozdního uznání. Dnes jsou ty nejlepší grotesky už trvalou součástí zlatého fondu světové kinematografie a setkáváme se s nimi v kinech, v TV, na internetu i DVD. A stále je při jejich promítání slyšet salvy smíchu!

Základním stavebním prvkem němé filmové grotesky je

GAG

Gag není nesmysl ani nelogičnost, ale znesmyslnění jedné logiky druhou logikou; jeho překvapivost nepramení z exponování neznámého, ale z nečekaného pohledu na známé; nepopírá realitu, ale domýšlí ji; není v rozporu s konvencemi, ale opírá se o ně a pracuje s nimi. Gag je zvláštním druhem metafory.
(Václav Havel: Anatomie gagu, DIVADLO 1963/10)

Ve formě, do jaké se ve svém vrcholném období rozvinul, můžeme definovat jako dynamickou a výraznou strukturu, v níž po exponování základních myšlenek následuje jejich využití v určitém směru, potom neočekávaný obrat od tohoto směru, který s sebou nese logický a směšný závěr, který by však divák logicky nepředpokládal nebo v daném momentu nečekal. (…) Jestliže komik uklouzne na banánové slupce a upadne, je to prostý vizuální komický efekt, stejně jako spadne-li do otvoru stoky v dlažbě… Herec, který první přišel na nápad, vyhnout se slupce tak obezřele, že si přitom nevšimne otevřeného otvoru stoky, a vzápětí nato v díře zmizí, dotkl se základního principu gagu s prostotou vlastní inspirovanému vynálezci. Jeho pád do stoky toky jistě vzbudil smích. Ale daleko větší posměch sklidila současně jeho obezřetnost, která byla příčinou pádu. Gag tedy začíná tam, kde prostý vizuální efekt končí. (…) Gag musí končit překvapivě, ale logicky.(…) Pohled komiků „zlatého věku grotesky“ je pohledem dítěte.
(Vít Hrubín: Stavba filmového gagu, FILM A DOBA 1970/9 + 10)

„Třešničkou na dortu“ řady němých filmových grotesek je

DORTOVÁ BITVA.

Princip „A hází dortem na B, ale trefí C“ – „C hází dortem na A, ale trefí B“ – „B hází dortem na C, ale trefí D“ atd., atd. byl neselhávající. Patrně největší bitva tohoto druhu byla svedena ve filmu Laurela a Hardyho „Smetanová revoluce“ z r. 1927.

„Podle mého mínění je to největší komický film, který byl kdy natočen, protože rozšířil bitvu s dorty v apoteózu. Nebylo v něm nic jiného, než bitva s dorty, tisíce a tisíce dortů a každý je hází napravo, nalevo. Byl to extrém burlesky…“
Henry Miller.

Na tuto bitvu bylo spotřebováno 4000 dortů, 50 litrů šlehačky a skoro tuna pečiva. A jeden, jediný banán, jehož slupka hozená Hardym na zem, onu šlehačkovou apokalypsu rozpoutá.

Mack SENNETT (1880 – 1960)

Vlatním jménem Michael Sinnott. Herec, autor, režisér a po více než 20 let producent grotesek. Jeden z průkopníků amerického filmu, nazývaný „otcem“ filmové grotesky. Začínal, jako většina komiků, v kabaretu, u filmu, do newyorských filmových ateliérů vstoupil r. 1909 jako statista. O 2 roky později poprvé režíroval („Vagabundi“) a v r. 1912 se přestěhoval do Los Angeles, kde byl studiem KEYSTONE angažován jako herec, režisér a producent.

Specializoval se na grotesky, jež filmařsky posunul na vyšší úroveň a v tomto oboru si vydobyl téměř monopolní postavení. Objevil řadu talentů a mnohým dal příležitost, aby ho rozvinuli. Jeho první hvězdou byl Ford Sterling, jehož vystřídal zcela neznámý Angličan Charlie Chaplin, jemuž poskytl prostor k samostatné práci. Pracovali tu Roscoe „Fatty“ Arbuckle, Mabel Normandová, Chester Conklin, šilhavý ben Turpin, Billy Bevan, originální lyrik Harry Langdon a mnoho dalších. Vymyslel populární sbor „Keystonských strážníků“ a jejich ženský protipól – skupinu „koupajících se krásek“. Jako producent má na kontě více než 1000 grotesek a ve 20. letech byl právem nazýván „králem komedie“. A přece i on byl ze dne na den zapomenut. Nástup zvuku zachytit dokázal (debutoval u něj např. Bing Crosby), na začátku 30. let ještě vyprodukoval kolem 20 filmů ročně, ale v r. 1934 už ani jeden. Jeho více než dvacetiletá triumfální producentská éra skončila finančním bankrotem.

Uchýlil se k matce do Kanady. V r. 1937 mu byl sice udělen zvláštní Oscar, ale s filmem už spolupracoval jen sporadicky. Teprve v 50. letech s nástupem střihových filmů Roberta Youngsona se mu dostává uznání na festivalu v Cannes a rok po jeho smrti v r. 1960 (zemřel v Hollywoodu) i na festivalu v Benátkách, kde byla uvedena retrospektiva jeho filmů, k níž byla vydána i zásadní monografie Davida Turconiho.

Život se neproplétá s gagy komiků jenom v jejich volném čase. Zasahuje rovněž do roztočených filmů, kdyby zas jen v podobě soukromých žertů. Sám Sennet tvrdí, že první šlehačkový dort, který v grotesce vletěl před kameru – a rozbil se o tvář Bena Turpina - hodila Mabel Normand přihlížející natáčení jen jako divák Vzhledem k atmosféře, která podle Sennetta vládla v ateliérech, tu rozhodně taková událost nebyla výjimečná. „…v areálu fy Keystone vám mohlo přijít pod ruku cokoli, od živého lva po syrové vejce. A lva tu bylo možné potkat stejně snadno jako Gloriu Swanson. Chvile nepozornosti stačila, aby vám přistál kopanec na zadní části kalhot, hořčice do tváře nebo kbelík vody na hlavu“.
Petr Král v knize „Groteska čili morálka šlehačkového dortu“ cituje z knihy Davida Turconiho „Mack Sennett“.

Charles CHAPLIN (1889-1977)

Britský filmový herec, autor, režisér a hudební skladatel. Jeden z největších filmařů všech dob. Jeho „věčný tulák Charlie“ s charakteristickým knírkem, v obnošeném sáčku na kárované vestičce, padajících kalhotách, sešmaťhaných botách, s pomačkanou buřinkou na hlavě a šviháckou bambusovou hůlkou v ruce, dokázal mistrně balancovat na hraně komedie a tragédie i pronikavého pohledu na vážné společenské problémy a sentimentu.

Od r. 1914, kdy – po praxi v londýnských kabaretech a několikerém hostování v USA - poprvé vstoupil do filmových ateliérů Keystone Macka Sennetta v Los Angeles, kde natočil desítky krátkých grotesek á la „Chaplin… lodním kuchařem, …lepičem plakátů, …odhadcem v zastavárně, …hasičem, …na kolečkových bruslích“ atd. Celosvětový ohlas získaly i jeho mistrovské středometrážní filmy z přelomu 10. a 20. let minulého století „Psí život“, „Dobrý voják Chaplin“ a „Poutník“ i vrcholné celovečerní snímky „Kid“, „Zlaté opojení“, „Cirkus“, Světla velkoměsta“ a „Moderní doba“. Poprvé z plátna promluvil až v r. 1940 (tedy více než 10 let po nástupu zvukového filmu), kde dokonale zparodoval Hitlera. Tehdy se také rozloučil s postavou tuláka Charlieho a ve filmech „Pan Verdoux“, „Světla ramp“ (kde se v malé roli objevil i B. Keaton) a „Král v New Yorku“ vytvořil civilní role dané příběhem. V r. 1952 byl pro nařčení z neamerické činnosti nucen opustit USA a osadil ve Švýcarsku, kde také 15 let nato zemřel. V r. 1972 získal Oscara za celoživotní dílo a o 3 roky později byl povýšen do šlechtického stavu. Napsal memoárovou knihu „Můj život“ a v r. 1992 o něm R. Attenboroug natočil výpravný životopisný film.

Celé tajemství mého úspěchu spočívá v tom, že jsem si osvojil několik pravd o lidské povaze.
Charles Chaplin

Vše, co potřebuji k natočení komedie je park, policajt a krásná dívka.
Charles Chaplin

Hůlka je můj snad nejšťastnější vynález. Neboť hůlka mne nejrychleji proslavila a na druhé straně jsem se ji naučil používat tak, že jsem dal jí samé komický charakter. (Často ji naleznu, jak visí někomu na noze nebo ji sám zavěsím někomu na rameno… a vzbudím v obecenstvu smích, aniž bych si téměř uvědomil své gesto.
Charles Chaplin

Chaplinovi – dejme tomu – vezme vítr klobouk, ale tato atmosférická událost není hlavním vtipem, nýbrž jejím beztvarým zárodkem. Je to podnět, aby bylo co možná zevrubně zjištěno, co se děje s kloboukem a člověkem, jemuž uletěl klobouk; a tu Chaplin odhaluje celé psychologické i fysické bohatství této události, její logický průběh i její fatální možnosti s úžasnou přesností objevitele. (…) Chaplin… vdechuje věcem věcnost. Jeho důmysl je v tom, že nakládá s kloboukem jako s věcí tuhou… jeho humor pramení z toho, že věci jsou opravdu takové, jaké jsou. (…) Normální člověk vidí v buřince předmět občanské důstojnosti; Chaplin podobně jako divoch ze Šalamounových ostrovů, shledává, že je to věc, která se nedá krájet.
Karel Čapek

Buster KEATON – Frigo (1896 – 1966)

Jeden z vrcholných představitelů němé grotesky, srovnávaný s Chaplinem.

Rodák z Kansasu, vlastním jménem Joseph Francis K., přezdívku Buster dostal od slavného kouzelníka Houdiniho, když mu byl 1 rok. Klaun s kamennou tváří, který se před kamerou nikdy neusmál (ve smlouvě měl dokonce klauzuli, že se nesmí usmát ani na veřejnosti).

Od tří let vystupoval v rodiči ve vaudevillu v rodinné show „Tři Keatoni“. R. 1917 ho setkání s komikem Roscoem „Fatty“ Arbucklem v New Yorku, nasměrovalo do filmových ateliérů a k němé grotesce, pro níž měl z dětství dokonalou pohybovou průpravu (včetně pádů).

V r. 1920 se osamostatnil a v následujících třech letech natočil cca 20 krátkých grotesek á la „Frigo… staví dům, …ve strašidelném domě, …na divadle, ...mezi indiány, …v balóně“, atd. V letech 1923-27, ve své zlaté éře, vytvořil 10 svých nejlepších celovečerních filmů – „Frigo, oběť krevní msty“, „Frigo jako Sherlock Holmes“, „Frigo jako mořeplavec“, „Frigo a kráva“, „Frigo na mašině“, ad. Příchod zvukového filmu i osobní problémy (rozvod, alkoholismus) ho na čas přivedly na dno. Poté se živil jako gagman a herec v nevýznamných filmech. Přes televizní show se nakonec ještě dostal mj. ještě k menším rolím ve známých filmech, „Sunset Boulevard“, „Světla ramp“, „Cesta kolem světa“, „To je ale bláznivý svět“ a „Cestou na fórum stala se divná věc“. Inspiroval i velké literáty. Už v r. 1921 Federico García Lorca napsal surrealistickou hříčku-báseň „Buster Keaton na procházce“. V r. 1965 natočil cca 20minutový „Film“ podle scénáře Samuela Becketta.. Od r. 1962 zažil (díky svým starým filmům) ještě novou vlnu popularity, o 4 roky později umírá v Los Angeles. V r. 1960 vydal knihu „Můj nádherný svět grotesky“ (česky 1993).

Ať už lidé o ni mluví dobře nebo špatně, moje tvář pro mne byla šedesát let značkou, která se v showbyznysu vyplatila.
Buster Keaton

Kdybych měl dát ruku do ohně za to, kdo byl lepší komik, jestli Chaplin nebo Buster Keaton, tak ji tam nedám.
Jan Werich

STAN LAUREL (1890 – 1965) + OLIVER HARDY (1892 – 1957)

Nejslavnější komická dvojice všech dob. David a Goliáš. “Hardy, žoviální tlouštík, v pravou chvíli vždy přísný a rozumný, ač se předtím dopustil přinejmenším stejné hromady hloupostí, nesmyslů a roztomilých pitominek jako jeho neustále napomínaný a ušlápnutý kolega, každou chvíli ubrečený hubeňour Laurel.“ (O.Suchý)

LAUREL (vlastním jménem Arthur Stanley Jefferson), původem Angličan, přišel do USA s toutéž vaudevillovou skupinou jako Chaplin. K filmu byl angažován v r. 1917 firmou Universal (už tehdy se před kamerou náhodně sešel s Hardym), odkud odešel k producentu Hal Roachovi. Točil grotesky, v němž byl jeho stálým partnerem cholerický James Finlayson. V r. 1926 ho Rouch dal dohromady s Oliverem Hardym. V té době už měl za sebou 50 úspěšných komedií. V r.1961 obdržel pamětního Oscara „za průkopnickou práci v oblasti filmové komedie“ a o 4 roky později zemřel. „Jeho odchod byl poznamenán osamělostí zatrpklostí a smutkem.“ (O.S.)

HARDY (vlastním jménem Oliver Norwvell Hardy) pocházel z amerického Jihu, kde začínal jako sborový zpěvák. U filmu debutoval v r. 1913 v Jacksonsvillu, O 5 let později odešel do Los Angeles, kde se stal partnerem různých komiků, především Larryho Semona. V r. 1926 mu Hal Roach vybral za partnera Laurela. V té době měl za sebou okolo 500 filmů, většinou hrál padouchy. Zemřel po dlouhé nemoci v r. 1957.

LAUREL A HARDY (jejich jména měla v různých zemích 16 variant, např. v Polsku „Flip a Flap“, v Německu „Dick und Doof“, ve Švédsku „Helan och Halvan“, atp. )

Jejich první společný film se nazývá „Filípek na návštěvě“ (Laurel, Skot v sukni, přijíždí navštívit strýčka Hardyho do Ameriky). Poslední „Atol K“ natočili v r. 1951 (byl to jejich 100. film). Pracovali spolu čtvrt století. Jejich filmy byly dílem kolektivním, ale zatímco Hardy mimo natáčení holdoval spíše zábavě, golfu, dostihům apod. Laurel se výrazně podílel i na přípeavných a dokončovacích pracích, vždy ho zajímalo i dění za kamerou.

K jejich nejslavnějším opusům patří „Smetanová revoluce“ (s nejslavnější šlehačkovou bitvou), „Zpropadení muzikanti“, „Bázliví zloději“, „Stan a Oliver na výletě“, „Zlatá svoboda“, „Prodavači stromečku“, „Mlsná koza“, „Rodinný výlet“, „Noční ptáci“, „Trampoty s anténou“, „Stěhujeme piano“, „Půlnoční hlídka“, „Strašidelná loď“, „Kominíci“.

Na rozdíl od jiných se dokázali vyrovnat s nástupem zvuku, od počátku 30.let točili dlouhometrážní filmy, v nichž dokázali skloubit situační komiku s osobitým slovním projevem. Připomeňme tituly „Fra diavolo“, „Cikánské děvče“, „Pryč se starostmi“, „Milé příbuzenstvo“, „Na Divokém západě“, „Dubové palice“, „Dráteníci“ a „L.+ H. na poušti“. Od čtyřicátých let však, přes veškerou snahu, už žádný úspěšný film nevytvořili, zato podnikli několik velmi úspěšných turné po anglických music-hallech. V USA se jejich staré snímky začaly objevovat v TV. Vznikl projekt na seriál nových komedií, ale ten už ze zdravotních důvodů nebyl realizován.

KEYSTONŠTÍ STRÁŽNÍCI

Skupina komických „ochránců zákona“, sestavená Mackem Sennetem z členů jeho stálého souboru. Objevili se na plátně už v roce 1912 a tvořili mimořádně vděčnou „kolektivní postavu“, jež se uplatnila v dlouhé řadě grotesek, mj. Chaplinových a Lloydových. (Sennetta údajně inspiroval dokumentární film, zachycující zásah skutečných policistů - nalezl v něm komický potencionál.) Původně byla tato skupina sedmičlenná, zakrátko se soubor rozšířil a jeho „šéfem“ se stal komik Fred Sterling a na Sennettovo přání se v něm vystřídalo několik později známých komiků – Roscoe „Fatty“ Arbuckle, Chester Conklin, Eddie Cline, Mack Swain, James Finlayson ad. Policajta si občas zahrál i Mack Sennett. Za jejich nejzdařilejší počin je považována groteska „Ve spárech gangu“ z r. 1914.

Zpracoval: Pavel Vašíček